Pejsek
Brut zachránce
Probudil mě pronikavý skřivánčí zpěv, který se nesl nad celým lesem.
Ještě chviličku jsem jen tak polehávala v posteli a skrz okno pozorovala sluneční paprsky,jak se dobývají do mého pokoje. Nedalo mi to, paprsky byly natolik hravé, že jsem se oblékla a šla se do kuchyňky nasnídat. Babiččiny snídaně mám ze všech nejraději. Není nadto strávit pár letních dnů v přírodě na chatě u babičky a dědy. Hned po snídani jsem se šla přivítat s králíky. Pokaždé když jsem u babičky na chatě trávím většinu času s králíky nebo si hraji na louce se svou sestřenkou. Sestřenka je ale na rozdíl ode mne velký spáč, prospat půl dne pro ni není žádný problém.
Zato já jsem ráda, že toho za ten den stihnu tolik. Když už se konečně Anička vzbudila a nasnídala, vyrazili jsme se projít do lesa. U potůčku roste nejvíce ostružin. A tak jsme si řekli, že se tam půjdeme podívat a nějaké si natrháme.
„Pozor,“ vykřikla jsem na Aničku, abych jí varovala před bažinou.
Ale už bylo pozdě. Anička brečela a kalhoty měla celé špinavé od bahna.
„Nebreč, pojď umyjeme ti to v potůčku.“ Napadlo mě, a tak jsme došli až k potůčku, kde jsme Aničce kalhoty alespoň trošičku očistili. Anička ale ztratila chuť být dál venku a tak jsme se vrátili zpátky na chatu. Když jsme dorazili, babička jen spráskla ruce nad Aniččinými kalhoty.
„Prokrista! Co jste to děvčata vyváděla, cožpak nevíte, že tu nemáte dost oblečení?!“
Obě jsme jen tiše přikývli na znamení toho, že víme, že má babička pravdu.
Babička se obrátila zpátky k plotně a my s Aničkou jsme tam naproti sobě mlčky stáli.
„To jsem tomu dala, viď Lucko?!“ Pravila tichým hláskem má malá sestřenka.
Nevěděla jsem, zda ji mám dát za pravdu nebo ne. Proto jsem se rozloučila a šla ven.
Stavila jsem se u souseda, jehož chata stojí hned vedle cestičky do lesa. Je to hodný starý pán, který má nádherného loveckého psa Bruta. Já jsem si vždy psa přála, a proto mi stařičký soused Bruta občas půjčoval. Zaklepala jsem opatrně na dveře a vyčkávala, až mě pozve dál.
Nikdo ale nepřicházel. Nakonec jsem zabrala za kliku a opatrně vešla dovnitř.
Pomalu jsme došla až ke kamnům, u kterých ležel ve svém houpacím křesle s Brutem u nohou.
„Dobrý den.“ Pozdravila jsem a Brut radostí zaštěkal.
Hned nato soused pomalu otevřel oči a probudil se.
„Copak potřebuješ Lucinko?“ zachraptěl unaveně.
Přistoupila jsem blíže, aby mě lépe slyšel.
„Chtěla jsem si půjčit Bruta, můžu?“
„Ale to víš že můžeš.“
Odpověděl už veseleji pohupující se v křesle.
Chtěla jsem vzít na procházku s Brutem i Aničku a tak jsme se s Brutem rozeběhli k babičce.
„Babi, může jít s námi Anička ven?“
Zastihli jsme babičku u jahod, jak sbírá jahodu jednu větší než druhou.
„Ale Anička tu není, šla za tebou.“
Otočila se ke mně polekaně.
„Co,“ Lekla jsem se. „jakto,že tu není?!“
Na vysvětlování ale nebyl čas, moc jsem se o svou malou sestřenku bála. Zavolala jsem si k noze Bruta, který se na dvorku honil se slepicemi a vydala jsem se Aničku hledat.
Anička to tu moc neznala, její rodiče ji k babičce moc na prázdniny nedávali. Proto mě nenapadalo, kam by mohla jít. Naposledy jsme spolu byli u potoka. Věřila jsem, že bude tam. Ale nebyla.
„Brute hledej!“ Napadlo mě, přinutit Burta, aby hledal.
Najednou, jako by do něj někdo uhodil, se rozběhl do lesa. Byl moc rychlý nato, abych mu stačila.
„Brute stůj!Čekej.“ Zkoušela jsme na něj volat. Ale marně.
Když už jsme ho z očí ztratila úplně, vydala jsem se směrem, kterým běžel.
Po čase jsem ho doběhla. Stál tam vedle vrby a hlasitě štěkal směrem k rybníku.
Vůbec jsme nechápala proč tak štěká, ale když jsem se podívala k rybníku pozorněji, viděla jsme Aničku. Byla uprostřed rybníku a topila se.
„Pomóc, pomóc!!“ Volala a pak zmizela pod hladinou.
Byla jsem jako omráčená, nezmohla jsem se na nic. Jen jsem tam tak stála a ohromeně koukala k rybníku. Zato Brut na nic nečekal a skočil do rybníka. Poté, co ji vytáhl na břeh se vůbec nehýbala, jen ležela na studené zemi promáčená a nehybná jako hadrová panenka.
„Ani!!Aničko!“ Volala jsem celá zoufalá.
„Copak se stalo Lucinko?Proč křičíš?“
Objala mě babička a rozsvítila lampičku u mé postele.
„Něco špatného se ti zdálo, viď?!“
A já si až v jejím obětí uvědomila, že to celé byl jen hrozný sen.
Sám uprostřed davu
Milá Ivuško,
jsem ráda za Tvůj poslední dopis. Slova v něm psaná, mi v mých těžkých chvílích neskutečně pomohla. Těžko bych se se svými problémy mohla svěřit někomu z mého okolí.
Lidi, které jsem považovala za přátelé a osoby, kterým jsem tolik věřila, nejsou tací, jací se zdáli být. Když se na ně, na lidi, co si říkají přátelé, obracím s prosbou o pomoc a čekám útěchu nebo alespoň malé povzbuzení, odbudou mne jen se slovy:
„ Promiň, nemám čas, však ty si poradíš…“
Nestojím jim ani zato, aby si našli chviličku ve svých uspěchaných životech.
Stáhnu se do ústraní a se slzami stékající mi po chvějící se tváři, se jedním dechem snažím naslouchat světu kolem mne.
V myšlenkách se mi ale odehrává zcela jiný svět. Svět, ve kterém jsou lidé schopni naslouchat druhým. Není jim lhostejné cizí neštěstí.
Tak moc bych chtěla mít vedle sebe někoho, s kým bych si mohla povídat o všem možném, o starostech, radostech. O čemkoli!
Hledat společně odpovědi na otázky vstupující do našich životů, jako slunko do ranní mlhy.
Jenže to je jen nesplnitelný sen.
Ale vždyť toho nechci mnoho. Nechci být královna a vládnout, nechci být nejslavnější dívka na světě. Chci jen najít přátele, opravdové přátele. Přátele, co se nebojí vypustit z oka slzu, když je jim smutno. Blízké, co umějí rozveselit, když nic netěší…
Chci toho opravdu tolik?
Asi ano. Ať mé oči zabloudí kamkoli najdou jen pohrdání, přetvářku a neporozumění.
V domě, kde žije plno lidí, vládne ticho. Lidé míjející se každý den si nemají co říct.
Naše ulice je toho svědkem. Jediným hlukem jsou projíždějící auta, která spěchají pryč, daleko odtud. Každý člověk jako by mluvil cizí řečí. Řečí, jenž se nikdo nesnaží porozumět.
Ráda bych se naučila jeho řeč. Vědět na co myslí a co ho trápí.
Vždyť je to dar, když máte blízkou osobu a můžete se jí svěřit se všemi starostmi.
Když jsem byla malá, měla jsem plno problémů na řešení. Nebyly to problémy podobné těm dnešním. Ale byly to moje, pro mne „velké“ starosti. Pokaždé, jakmile se vyskytl sebe menší problém, ať už to, že nemohu obléknout své panence její krásný růžový kabátek, nebo jsem nechápala, jak mohou ptáci létat oblohou, jsem utíkala za mou babičkou.
Přiběhla jsem k ní, ona si mne posadila na klín a při lehkém pohupování v proutěném křesle, které doprovázelo babiččin hlas občasným vrzáním začala babička vyprávět.
„Víš,Jituško, příroda je daleko chytřejší než lidé…“
Nechápala jsem. Byla jsem maličká a žila v domnění, že lidé jsou to nejlepší, co mohla příroda dostat.
„Babi, já to nechápu?....Proč je příroda chytrá? Tomu nerozumím....“
Vzala mé nažloutlé vlásky do dlaně a začala si s nimi pohrávat.
„Jituško, tomu porozumíš. Jen co maličko povyrosteš. Příroda je moudrá, neboť vše, ať už se nám to zdá správné či ne, dělá z nějakého důvodu…Například ptáci umějí létat, protože oni, narozdíl od lidí, si pohled z výšky vychutnají. U nás by dar létání za krátký čas ztratil své kouzlo. Raději si dál o létání nechme zdát. Je hezké mít sny, touhy, vysněné cíle.
I když se třeba nesplní, je hezké pro něco žít.
Ovšem to neznamená, Jituško, že budeš nosit hlavu někde v oblacích. Pamatuj si holčičko, nohama musíš být vždy při zemi….“
Já nohama při zemi zůstala, zato babička poznala jaké to je létat…
Nechala mne tu mezi mými sny. Mezi sny, ve kterých jsem chtěla létat. Ale od doby, kdy tu se mnou není babička, moje milovaná babička, jsem o létání už nikdy nesnila…Sen odletěl do blankytně modrého nebe s babičkou….
Ale já jsem zůstala, zůstala jsem tady uprostřed toho všeho….
Jsem obklopená lidmi, kterým nerozumím a oni nerozumí mně.
Není to ale řeč, co nás odděluje. Umění naslouchat záleží i na prostředí, ve kterém se odehrávají naše životní příběhy.
Závidím prababičkám a pradědům. Nevadilo jim, hrát si v jejich věku na schovávanou, na honěnou. Nestyděli se zato, že si stále hrají. Nechtěli rychle přeskočit dětství a být dospělým, chtěli si hrát dokud mohli. Řekni sama, kdo z nás, by si šel v dnešní době, v našem věku hrát na schovávanou, hrát si nato, kým jsme, hrát si na děti?!
Někdy si říkám, že sem asi opravdu nepatřím. Ale ne! Určitě jsou i hodní, milí a na nic si nehrající lidé. Lidé, jako byla moje babička. Musejí tu někde být! Jen jsem na ně ještě neměla štěstí.
Ale mám Tebe a to je také velké štěstí. Děkuji, že jsi a že Tobě mohu svěřit své sny…
Tvá Jitka